Historie budovy

Na konci 19. století byla Plzeň již několik desetiletí druhým největším průmyslovým městem v Čechách a se svými 53 000 obyvateli se řadila taktéž na druhé místo hned po Praze, tehdy asi půlmilionové. 

Takto veliké město mělo již rozsáhlou síť služeb, úřadů, obchodů, obchůdků, kaváren, atd., ale mělo jeden nedostatek. Tím škraloupem na jinak zářivém obrazu pověsti města byl zoufalý nedostatek školních budov. I přesto, že byla dávána za příklad vzorného školství všem Rakousko-Uherským zemím, tehdejších obecných (1.–5. ročník - dnes bychom mohli říci 1. stupeň základní školy) bylo asi tolik, co prstů na jedné ruce. Pro srovnání: dnešní zhruba 173 000 Plzeň se pyšní více jak pětinásobným počtem budov s místnostmi pro vyučování nepočítaje. Třídy byly tehdy přeplněné a většina žáků musela docházet i několik kilometrů do tenkráte opravdu milované školy. Žactvo a rodiče si školy i jejich pedagogů opravdu vážili, jak dokládají četné písemné prameny z té doby. Obávám se, že dnes už tomu zdaleka tak není.

Nejvíce postižené bylo dělnické, nejdynamičtěji se rozvíjející Pražské předměstí, dnešní Petrohrad. V tomto obvodu se nenacházela ani jediná školní budova. Děti tak musely navštěvovat školy umístěné až ve středu města, jako například školu v “Kamerále” na tehdejší Jungmannově třídě (dnešní Americká), jiné chodily ještě dále. Brzy však i tyto školy začaly být přeplněné a tak tehdejší radní rozhodli o obnovení bývalé školy nad Hamburkem (dnešní okresní soud). Měšťanská škola pro hochy zde vznikla v roce 1896, pro dívky byla zřízena o dva roky později. Ale ani toto opatření petrohradským školákům nepřineslo uspokojení touhy po své, nové škole.

Bylo proto rozhodnuto, že se postaví nová školní budova na Pražském předměstí. Jako nejvhodnější místo bylo vybráno volné prostranství nad nádražím České západní dráhy Františka Josefa I., kousek od Mikulášského hřbitova, které se od 27. ledna 1897 nazývá náměstí Mikulášské. Bylo vypsáno výběrové řízení na novou školní budovu, ze kterého vyšla nejlépe stavitelská firma Müller a Kapsa, která postavila například budovy Českého plzeňského pivovaru (Světovar). Plány pro tuto nákladnou a složitou stavbu zhotovil vrchní městský architekt pan inženýr František Auer. Firma Müller a Kapsa dodržela veškeré termíny, a tak zhruba 1400 petrohradských dětí, a nejen těch, mohlo začátkem září roku 1897 radostně usednout do školních škamen. Koncem 19. století bylo vyučování dosud rozděleno dle pohlaví, a tak v jedné budově vznikly dvě na sobě nezávislé školy. Jejich úplný název zněl: II. obecná chlapecká škola ve východním obvodě v Plzni (při čelním pohledu z Mikulášského náměstí to byla ta pravá část) a II. obecná dívčí škola ve východním obvodě v Plzni.

Slavnostní vysvěcení a předání klíčů oběma ředitelům bylo naplánováno na neděli 31.října 1897. Za královské město Plzeň se zúčastnil této velkolepé slavnosti mimo jiné purkmistr a předseda místní školní rady JUDr. Václav Peták, okresní školní inspektor prof. Weger, za stavitelskou firmu Ing. Kapsa a za církev arciděkan P. František Herold, který budovu č.p. 509 později i slavnostně vysvětil. Před budovou bylo postaveno řečniště, kolem něhož se shromáždilo velké množství obyvatel nejen z Pražského předměstí, ale i z nejrůznějších koutů samotného města. Všichni přítomní tak dali jasně najevo, jak si tohoto aktu nesmírně váží. Při ceremoniálu dostali pánové Václav Vaníček, jakožto ředitel dívčí školy a Tomáš Bízek, ředitel školy chlapecké, do opatrování školní budovu, jejíž náklady se vyšplhaly na neuvěřitelných 106.815·24 zl.

Problémy s přeplněnými plzeňskými školami, jak se tehdy zdálo, byly vyřešeny. Zůstávala však otázka, kam s předškoláky. Ta byla zodpovězena na počátku roku 1900, kdy se do přízemního traktu v Houškově ulici nastěhovala nově vzniknuvší opatrovna malých dítek, čítající zhruba kolem 250 svěřenců.

Dětský přírůstek byl však počátkem 20. století tak mohutný, že bylo třeba sáhnout k radikálnímu řešení. V některých třídách se totiž počet žáků přehoupl přes osmdesátku, a za takovýchto podmínek bylo již zhola nemožné zajistit normální výuku. Bylo tedy rozhodnuto, aby se alespoň trochu škole ulevilo, že bude 6 tříd umístěno v soukromých domech v okolí. Toto řešení, ač bylo plánováno pouze jako provizorní, se osvědčilo a až do roku 1908 se na školní budově nic podstatného nezměnilo.

A právě tento rok dal naší budově tvář takovou, jak ji známe dnes. Budova byla podstatně rozšířena o dva trakty; o jižní křídlo v Houškově ulici a o severní v ulici Jablonského. Tím se vytvořily nové učebny, a tak byl problém s místem vyřešen, ovšem i díky tomu, že se zmenšil obvod, kam děti spadaly a ze kterého školu navštěvovaly.

Následující roky byly roky klidu, kdy vše fungovalo tak jak mělo. Až do doby osudných “sedmi sarajevských kulí”, vystřelených Gavrilem Principem na tehdejšího následníka trůnu Františka Ferdinanda D’Este a jeho manželku Sofii. Psal se 28. červen 1914 a přesně za měsíc Rakousko-Uhersko vypovědělo Srbsku válku provoláním Františka Josefa I. “Mým národům”. Tímto datem začala 1. světová válka, která se všech školáků dotkla asi více, než by kdo čekal.

Školní rok proto začal o poznání později. Běžně se zahajoval v druhé půli měsíce září, ale situace si vyžádala odklad, a tak se školáci sešli až 16.října 1914. Jaké však bylo pro ně překvapení, když na školních dveřích viselo oznámení, že do budovy nesmějí, protože ji tu pro svoje potřeby vyklidila a zabrala rakousko-uherská armáda. Během let 1914-1915 se zde nacházel vojenský lazaret, který následně vystřídala a až do konce války obývala vojenská nemocnice č. 2.

Jak jsem již předeslal, děti svoji školu tehdy opravdu milovaly, a jak dokládá kronika II. obecné dívčí školy, denně docházely před její dveře, kde hledaly oznámení o jejím znovuotevření a navrácení původnímu účelu, aby se zase mohly normálně učit. Žel se jim toto přání splnilo až o mnoho let později, konkrétně 23.dubna 1919.

Aby však děti nezahálely, pronajalo si vedení dívčí školy dům v Radyňské ulici č.p. 479, kde děvčata upletla pro vojáky plzeňské posádky 35. pěšího pluku (tzv. Pětatřicátníky) 150 šál a 150 párů nátepníků. Normálního vyučování se žáci dočkali až 7.ledna 1915, kdy se přestěhovali do budovy III. obecné dívčí školy v Houškově ulici. Zde byli nuceni v provizorních podmínkách válku přečkat.

Po ukončení 1. světové války a po navrácení do původní budovy na Mikulášském náměstí se školní život vrátil do původních kolejí. Jen dětí bylo nějak méně…

Ale přece jen se něco změnilo. A to významné dny v roce, které byly pro děti vždy velikou slávou.

Před rokem 1916 to byl zpravidla 2. prosinec, jakožto slavný datum nástupu Františka Josefa I. na rakousko-uherský trůn. Učitelé v tento důležitý den nezapomněli pohovořit o významu jeho vlády a o jeho velikém přínosu pro České země. Po takovémto proslovu se vždy slavila mše svatá.

Změna, ale ne koncepční, nastala až po vzniku samostatné Československé republiky. Začala se slavit jiná data. Data národní, hlásící se jak ke slavné minulosti, tak k ještě slavnější přítomnosti. Nejdůležitější z nich byl 28. říjen, kdy učitelé krátce pohovořili o významu a důležitosti tohoto dne, následoval 7. březen, jakožto oslava narozenin Tatíčka Masaryčka, přes oslavy výročí Mánese, Němcové, Jiráska až k Žižkovi s Husem. Národní uvědomění bylo v té době asi hodně na výši.

Jak se doba měnila, měnili se i národní hrdinové. Na konci 30. let 20. století přišla okupace a s ní nový vůdce, se kterým se slavil vznik protektorátu, 15. březen a Vůdcovy narozeniny, 20. duben. Na Františka Josefa I. si už snad nikdo ani nevzpomněl. Po 24. únoru 1948, kdy při generální stávce bylo žactvo náležitě poučeno o významu této stávky, následoval další významný den, a to 23. listopad, kdy prezident republiky Klement Gottwald slavil své narozeniny. A tak mě napadá, proč dnešní žáci již žádné “významné dny” neslaví. Proč na nejrůznější výročí nevystoupí někdo, byť jen s krátkým projevem, by nám o slavném předkovi či události alespoň několik slov přednesl?

Ale vraťme se nyní k samotné škole. Meziválečná léta prožila bez větších problémů nebo starostí. Nesmazatelně se však zapsal jak do kroniky, tak do paměti všech zúčastněných Tomáš Garrigue Masaryk, který naši školu navštívil 2. října 1921, před položením základního stavebního kamene pro Masarykovu školu na Jiráskově náměstí. Jak praví kronika, bylo pro něj a pro celou delegaci ve druhém patře dívčí navštívil školy připraveno malé občerstvení, skládající se z pečených kuřat, nadívaných holoubat, grilovaných stehýnek a všelijakých jiných pochutin. Tehdy již 71 let starý prezident byl pozván, aby si po dlouhé cestě odpočinul a načerpal nových sil. Byly mu nabízeny nejrůznější lahůdky, ale on skromně odmítl, a požil pouze jedno zrno vína. Zato jeho doprovod místnost záhy “vyprázdnil”.

Podle dochovaných pramenů byly od 5.prosince 1924 zavedeny tzv. rodičovské schůzky, které měly zlepšit komunikaci rodičů se školou a .dodnes zůstávají pro některé žáky či studenty noční můrou.

Třicátá léta znamenala pro české školy obrovský rozkvět, který byl zastaven až rokem 1939, kdy začaly být pod tvrdým německým dohledem. I přes to se v roce 1940 provedla v celé škole výměna dlažby, kterou užíváme dosud, a do ředitelny byl zakoupen nový psací stroj za 1540 K. Zaveden byl také první telefon se zajímavým telefonním číslem 1234. Bohužel se v této pohnuté době v praxi začal projevovat rasismus a žáci byli násilně germanizováni. Za vše mluví to, že od roku 1942 měl 1. a 2. ročník obecné školy povinně po 4 vyučovacích hodinách němčiny týdně, o rok později 5.- 8. ročník povinných 7-8 hodin německého jazyka týdně.

Antisemitismus počal v této době nabírat na obrátkách a proto musel každý prokázat svůj neárijský původ, a to nejpozději do 30. listopadu 1941. Tomu, kdo tak neučinil a bylo zjištěno, že je Žid, byl odepřen přístup do školy, a tudíž i ke vzdělání. V témže roce se z původních pěti tříd na měšťanské škole stávají nařízením ministra školství třídy pouze čtyři. Ve školním roce 1943/44 dochází k prodloužení vyučovací hodiny na 50 minut a po 1. pololetí k reformě známkování. Začíná se nově používat stupnice od jedné do šesti podle německého vzoru.

Po velikém bombardování, které Plzeň postihlo na počátku dubna roku 1945, se přestěhovala škola Nad Hamburkem, která byla velice těžce poškozena, do naší budovy. Dne 17. dubna bylo téměř zničeno celé západní okolí naší budovy. Vytlučena byla skoro všechna okna a řada dveří byla nenahraditelně poničena. Proto tehdejší plzeňský starosta W. Sturm zastavil vyučování na všech plzeňských školách, obávaje se možných přílišných ztrát na dětských životech.

Po 5. květnu roku 1945 byli v naší budově krátce internování němečtí vojáci, kde byli odzbrojováni a odtud následně posíláni do zajateckých táborů. Pak se zde ubytovávají američtí vojáci, po nich Francouzi, kteří se vracejí z koncentračních táborů, Slováci a nakonec čeští dělostřelci.

Po válce se vše zpět vrátilo do svých kolejí. Pod měšťanku, jak jí tenkráte říkali, spadalo už zase všech pět ročníků a známek bylo už také jenom pět. Na obzoru byl nový školský zákon. Ten vstoupil v platnost 1.září 1948 a jeho hlavní náplní bylo sloučení doposud oddělených chlapeckých a dívčích tříd a přejmenování obecných škol na školy národní. Proto škola sídlící v naší budově od tohoto data nesla název 14. národní škola v Plzni, Náměstí odborářů. Byl zde umístěn 1.- 5. ročník. Nejen škola, ale i náměstí dostalo nové, “lepší” jméno.

Po politických čistkách na konci 40. a počátkem 50. let byla 14. národní škola zrušena. V roce 1953 bylo Československé školství reorganizováno a z národních, středních a nižších stupňů škol třetího stupně (gymnázií) vznikl pouze jeden subjekt – osmiletá škola. Dosavadní 2. střední škola v Plzni splynula se 14. národní školou na náměstí Odborářů v 13. osmiletou národní školu v Plzni, Houškova 3. Po zavedení devítileté docházky v roce 1961 se přejmenovala na 13. národní devítiletou školu.

Na počátku osmdesátých let byla 13. škola zrušena. Národní výbor města Plzně do jejich prostor na přechodnou dobu umístil Městskou pedagogicko-psychologickou poradnu a Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, dnes Západočeská univerzita.

Vyučování na našem gymnáziu začalo v úterý 1. září 1992.

Tomáš Kožnar

 

Další informace